...říká Jana Kačurová alias Apačka, šéfredaktorka nového hudebního časopisu Full Moon. Jestli máte rádi muziku, rozhodně byste o něm měli vědět!!!

Komu je Full Moon určený?

Lidem, co je baví hudba, se stejným důrazem na slovo „baví“ jako na „hudba“. Pro fanoušky, kterým nějaká písnička někdy změnila život (tím nemyslím nutně „zachránila“ nebo tak), pro lidi, co si pamatujou kapelu, co hrála, když poprvé spali se svým klukem nebo holkou, pro lidi, kteří jdou ve své sbírce desek „na jistotu“, když je jim smutno, pro lidi, co muziku neberou jen jako kulisu k nakupování a řízení auta a jako produkt. Třeba pro lidi, co si v hlavě sepisujou playlist na svůj pohřeb. Pro lidi, co umí nazpaměť text I Am the Walrus a je jedno, jestli to poprvé slyšeli od Beatles, Oasis nebo Die Toten Hosen. Full Moon nadhazuje – nějakým způsobem aktuální – kapely a na většinou osobních příkladech ukazuje, proč za to stojí. Všude je strašná spousta skvělých kapel a muzikantů, které lidi neznají, protože je neslyší v rádiu, v telce ani o nich nečtou v novinách. Přitom ty kapely jsou nadosah, vydávají desky, hrajou u nás... mění lidem životy, hrajou jim k sexu, k depresím, nutí je učit se refrény. Full Moon je o těchhle kapelách.

Zaměřujete se na nějakou konkrétní scénu, žánr...?

Žánrově se nevymezujeme (nebo ne programově), ale z těch dvou čísel, co zatím máme, smrdí „indie“ na sto honů. Nejsou to žádné stadiónové záležitosti, co by člověk znal z MTV a billboardů.

Ale i tyhle věci tam jde najít…

Kořeny jsou důležité a článek o Bobu Dylanovi, Iggy Popovi, Pearl Jam nebo Metallice snad nikoho neurazí (vyjma ortodoxních fanoušků, kteří jsou vzteky bez sebe, když se o „jejich“ kapele vyjadřuje někdo jiný a jinak, než by to udělali oni sami). Kromě toho, Full Moon píše o věcech, co se dějou teď a tady. Nenapadlo by mě psát o Dylanovi, kdyby nehrál v Praze, a zároveň to považuju za dostatečný důvod udělat to. Ať je to klidně retro, jen když to není ufo. Ufo ve smyslu nějaké sezónní hvězdičky, co dají na titulku New Musical Express, jen aby měli jednou za rok komu udělit NME Award.

Čím se Full Moon liší od časopisů, které jsou u nás na trhu?

Nejvíc přístupem. Nemáme žádný seznam desek, které jsou „nutné zrecenzovat“, nechováme se jako hudební časák, který chce pokrýt všechno, co se děje, resp. tím zakrývá požadavky inzerentů a obsahy tiskových zpráv, co chodí mejlem. Taky nechci házet špínu na blbý desky, lidi ze Superstar, nepovedené reuniony nebo bizarní hudební showbiz. Není důvod se tím vůbec zabývat. Občas mě někdo mylně reprodukuje, že chceme zalepit díru na trhu po Filteru – tak to není, konec Filteru byl jenom impuls, nic víc. Není fér, když nám lidi vyčítají, že nejsme tím, čím být nechceme. Postupně směřujeme k „magazínovějšímu“ rytmu, to jo. Ale asi to nikdy nebude úplně klasický, zpravodajsko-bulvárně-publicistický měsíčník. Když bych to extrémně zjednodušila, Full Moon je souborem minipovídek. „Všechny naše lásky“ nebo tak něco. Na druhou stranu, pořád je to jen časák o hudbě. Jen je trochu jiný.

A pak je tady „jiná“ grafika...

O tu se komplet stará Carton Clan. Layout dělá dobrou polovinu celého dojmu. A stejně jako jsou lidi vyděšení z těch textů, které jsou mnohdy někde úplně jinde, než vždycky byly, grafika je stejný nezvyk. Pamatuju si, jak jsem se skoro do krve pohádala s kamarádem, který dělal editora v novinách. Tvrdil, že nemůžeme mít celou stránku textu bez obrázku, bez citátu, odsazení odstavců...bez grafických prvků. Jaktože nemůžeme? Vždyť to tam máme černé na bílém. Je to o zvyku. Copak si u knížek stěžujete, že není na každé straně obrázek? Je to o nějakých nepsaných konvencích, které jsou podle mě přežité. A jestli ne ty texty, grafiku Full Moonu lidi docení, za to dám klidně ruku do ohně. Je to jen otázka času.

Má Full Moon nějaký zahraniční vzor, který vás baví? Tématy, grafikou, stylem...

Hodně se mi líbí filmový časák Little White Lies. Vychází každé dva měsíce v Británii. Obsah i forma jsou jinde, ale z toho časáku cítíte, že jeho tvůrci to milujou. Film i to psaní a i ta grafika je hrozně osobní. Dýchá to a žije to těma lidma. Nevím, jestli je to přenosné, tenhle pocit. Je to udělané s láskou a péčí. A přitom je to pořád jenom časák!

Časopis nemá stálou redakci... Kdo všechno tam bude přispívat?

Můžu se parafrázovat? Budou tam přispívat lidi, co je baví hudba, se stejným důrazem na slovo „baví“ jako na „hudba“. Jenom o tom musí umět napsat. A nemusí to být zrovna Nick Hornby.

Zaměřovat se nebude čistě jenom na hudební scénu. Co bude tedy ještě „monitorovat“?

Zatím je to především o hudbě, než si trochu najdem to své místo. Ale už od začátku tam jsou komiksy a nějaké trochu, ehm, říkejme tomu „výtvarno“. Třeba teď v Iggy Pop čísle jsme měli graficky poměrně výrazně pokrytého Banksyho – takový hodně neuspořádaný fotoeditorial, ale byla to teda trefa do černého. To se nám nepovede pokaždé, ale na druhou stranu, chceme to vždycky trochu jinak. V nadcházejících číslech bude téma tetování, vinyly, plakáty... Mě baví spíš věci, který jsou tak trochu na okraji.

S hudbou je samozřejmě spojená taky móda…co na to Full Moon?

Dokážu si představit téma i „fotoeditorial“ a je to spíš otázka času a plánů. A jestli z toho vzejde pravidelná rubrika? No proč ne. Ostatně první čísla Little White Lies měly klasické galérky s hadrama, a protože se to chovalo jako produktové stránky, evidentně z toho byly i docela prachy. O plány a nápady nouze není, ale radši bych nejdřív dotáhla k nějakému slušnému standardu texty o hudbě a počkala, až se usadí proces výroby a tak. Nekopeme se takřečeno do zadku nudou.

Jaký „módní styl“ spojený s hudbou je ti nejbližší? Nebo nemáš ráda škatulky...

Znám senzační stránku: www.yourscenesucks.com – Your Scene Sucks s podtitulem You are just like everybody else. Jsou tam parádně vykreslené stereotypy v oblékání lidí, co preferujou nějaký konkrétní hudební žánr. A je to tak trefné, až je to skoro smutné. V téhle gelerii jsem jasný post-rocker. Všechno sedí. Kromě toho hudebního vkusu. Kdybych měla kuráž (a prachy), asi bych se oblíkala do modýlků Jean Paul Gaultiera a Vivienne Westwood, to se mi líbí. Většinou teda bohužel na někom jiném…Značek, co jsou spojené s hudbou, je obrovská spousta. Nebo ne? „Konverzky“ nosil snad někdy úplně každý. Znám třeba spoustu lidí, co kupujou kalhoty Dickies, ale nedokážu říct, že by to byla sorta lidí, preferující nějaký konkrétní (jeden) hudební styl. Asiže lidi, co nosí oblečení Queen of Darkness, budou spíš tíhnout k metalu a gotice, stejně jako basketbalista v triku Undrcrwn k hip hopu nebo skejťáci ve vanskách k punku, holky s podkolenkama Nightmare Before Christmas budou skoro určitě poslouchat My Chemical Romance... Ale asi je nebezpečný takhle škatulkovat, právě kvůli lidem, jako jsem třeba já, kterým je to v zásadě jedno a nosí si, co chtějí, a poslouchají taky jen to, co chtějí.

Jsou nějací muzikanti, které považuješ za módní ikony?

Peter Doherty nastavil svého času v těch svých punkových orvaných džínách s kšandama módní laťku celkem vysokému počtu indie kids. Anastacia, tu myslím kopíruje kdekdo. V minulosti třeba Johnny Rotten, Kurt Cobain (to by se asi znovu zabil, kdyby to slyšel), David Bowie.

Máš nějaké tipy na zajímavé weby – co se týče muziky, oblékání a vůbec alternativní kultury?

Z hudebních webů sleduju pravidelně jenom Brainwashed, Delusions of Adequacy, sekci hudba ve Village Voice, metacritics, wikipedii a pár oblíbených blogů: Spreading Neurotoxins, bolachas grátis a lucidmedia. Spoléhám na hypertext, a když je víc času objevovat, tohle jsou dobré výchozí body…Z jiných než hudebních webů mě baví thingsthatexciteme.tumblr.com – často updatovaný fotoblog. Trochu erotika, ale je to docela arty a ani do módy to nemá daleko. Nebo punkturns30.blogspot.com – docela zajímavý a vintage weblog.

Jaká je vůbec, podle tebe, česká alternativní hudební scéna? Je kam a na co chodit?

Jezdí k nám mraky zajímavých kapel a určitě je kam chodit. Podle mě se dá jít, pokud jste tedy v Praze, na tři super koncerty týdně. V tomhle se od evropských měst snad ani nelišíme. Dokonce si – podle zkušeností – myslím, že čeští fanoušci jsou, nebo alespoň dřív byli, na koncertech mnohem „vděčnější“ a otevřenější. Některé kapely se sice Praze pořád vyhýbají, ale člověk má aspoň důvod cestovat...Česká alternativní scéna“ není zrovna něco, o čem bych se cítila kompetentní mluvit. Mám vlastně jen pár desek. Priessnitz, Prouza, PSH, staré Michael’s Uncle, Andrea Rottin, WWW, Pio Squad, Bratři Orffové, staré desky Sunshine, Plešatá zpěvačka naživo, OTK, něco od Silver Rocket (Esgmeq, Gnu, Děti deště, Lyssa, Unkilled Worker), Sporto, Saade, to, co dělá Bourek ze Sporto jako Bonus, Atlantic Cable, Sabot, nová deska Gospel of the Future, Thema 11, Napalmed, starší Landmine Spring... je to jak vyjmenovávat kamarády a bát se na někoho zapomenout, haha. Z poslední doby se mi líbily nahrávky od Sulk, Zutro a Six Is the God‘s Number.

A ta místa…

V Praze strahovská Sedmička, asi proto, že jsem tam zažila nejlepší koncerty, starají se o to lidi, kterým na tom záleží, a to místo má kouzlo. V Brně mám ráda Yacht, což je Sedmička v bledě modrém, a Skleněnou louku ze stejných důvodů: fantastické koncerty, skvělí lidi. Z větších sálů je dobrá Fléda v Brně nebo Palác Akropolis, ovšem v Praze zas takový výběr klubů není...Z fesťáků mám nejradši Primaveru, protože se koná takřka v centru Barcelony, metalový Roadburn v Holandsku, protože je to relativně malá a v podstatě klubová akce (není to open air, klub 013 je spíš kulturní komplex) nebo Melt! poblíž Berlína na poloostrově u jezera a v kulisách obrovských těžebních strojů – a taky docela rodinný podnik.

Nějaké tipy na léto…co bychom si neměli nechat ujít?

Léto je natřískané a podzim nebude jiný. Je mi trochu blbý protežovat koncerty, který pořádáme my, i když vím, že budou super. Z těch nejbližsích „cizích“ si myslím, že budou stát za to The Ex (13. července v Akráči), kteří mě odrovnali už kdysi dávno na stejném místě a nemálo ovlivnili moji nejoblíbenější kapelu vůbec, mclusky. A nedávno jsem se dozvěděla o Firewater (4. srpna na Sedmičce). To je kapela, co hrála vloni před Faith No More, a vypadalo to, že si tam udělala víc nepřátel než fanoušků – obdivuhodný výkon. Já tehdy kvůli nim regulérně brečela a ani jsem se neodvažovala doufat, že bych je někdy viděla v nějakém menším klubu. Sedmička s Firewater je splněný sen. Koukala jsem na to jako blázen. To pro mě bude koncert léta – teda když se to povede. A podzim bude senzační, to je hotovka. V Praze budou hrát Wilco, Shellac, Einstürzende Neubauten nebo Swans. To jsou všechno velké věci a srdcovky. A určitě přibude ještě spousta dalších. Těším se strašně.

Kde si můžeme Full Moon pořídit?

V e-shopu http://fullmoonmag.bigcartel.com a na webu www.fullmoonmagazine.cz a jak trefně napsal Jáchym Topol, „u velmi, velmi vybraných prodejců“. Jejich seznam je taky na webu.

-lk-

Sdílet na Facebooku