říká v rozhovoru Marian Palla. Hrával na kontrabas ve filharmonii, pak ho prodal. Následně se začal věnovat umění vizuálnímu, a potom dokonce konceptuálnímu. Napsal několik knih, které si většinou taky sám ilustroval. Protože je docent, pracuje v současnosti jako odborný asistent na Fakultě výtvarných umění v Brně.

Jak jsi vybíral barvy na svou modřinu?
Já jsem tam přišel a říkal jsem tatérovi, co si chci nechat udělat. A on měl na břichu vytetovaného svého dědečka, realisticky. Z toho jsem usoudil, že by mohl zvládnout i tu modřinu. No ale on z toho byl velmi nešťastný. Říkal: Já ti vytetuji všechno, třeba i pádící bizony, ale jak mám udělat tu modřinu? Oba jsme také nevěděli, jaké barvy v té modřině vlastně jsou. Pak mi navrhl, že mi dá ránu železnou tyčí a vedle to dokonale okopíruje.

Takže jste se nakonec bili tou tyčí?
Né. Já mu taky říkal, že nechci, aby to bylo vyvedené příliš nápadně, jako jasné barvy a ostré kontury. A párkrát se to povedlo. V hospodě mi řekli, ježíš, ty jsi se praštil, to je teda moncl. Tak to byl ten triumf.

Proto jsi to dělal?
No, já to dělal proto, že jsem si ti chtěl vyzkoušet, že je to jako filozofie.

A jiná témata tě nezaujala?
Ostatní obrázky mi přišly jako nuda, a že je to navždy, tak ti modřina nemůže vadit, ani když budeš v důchodu. Tak by se dala tetovat i děcka –  modřinama. Víš, když jako vytetuješ dítěti na záda kříž a ono se pak přikloní k islámu, tak je to problém. Ale když mu tetuješ modřinu…

Nechtěl sis to původně nechat udělat do oka?
Chtěl jsem to pod oko, jako monokl. Ale zjistil jsem, že to už nemám rád, jako že se předvádíš.

Plánuješ ještě nějakou deformaci těla?
Ty, to mě úplně stačí, a teď se soustředím na pupek.

A daří se?
Daří, už mám 95. Říkal jsem si, že to pojmu jako performanci, že to dotáhnu na 100… A pak si zase klidně zhubnu.

-bubla-

Sdílet na Facebooku