Olga, v blogovém světě známá jako Durduin, ale také aspirující stylistka, nám prozradila, jak to má s blogováním a módou obecně. Příjemné čtení!

 

Proč jsi začala blogovat?

Protože jsem byla v práci, nudila jsem se a nějakým tajuplným způsobem jsem se dostala na stránky lookbook.nu. Tam bylo napsáno, že se tam člověk může dostat, jen pokud ho někdo pozve nebo pokud má blog. Tak jsem se rozhodla, že si ten blog založím a na budu tam dávat fotky, abych se tam na lookbook dostala. Založila jsem blog, dala jsem na něj jednu fotku, načež jsem zjistila, že mě nebaví dávat tam fotky a zapomněla jsem na celý lookbook.nu. Prvotní impuls byl vyčerpaný a už se to rozjelo nějak samo. 

 

Myslíš, že tě blog posunul někam dál?

No takhle, já bych tam neměla psát příliš osobní věci, pokud chci, aby ten blog byl zábavný pro ostatní čtenáře. Měla bych spíš dávat nějaké reportáže, články, recenze, odborné lékařské pindy... Ale já občas mám takové nutkání dávat tam osobní věci, což mě nejvíc posouvá. Ale to je věc, kterou jsem dělala i předtím, než jsem měla počítač, mám plno bloků popsaných šíleně divokým rukopisem, co si zrovna myslím. To jsou články, co mě vždycky nejvíc nakopnou a posunou dopředu, protože když něco napíšeš, tak si to uvědomíš a je to hned lepší...

 

Zajímá tě, co ti na tyhle osobní věci říkají v komentářích ostatní?

Já osobně vyloženě čekám, že mi to budou komentovat, stovkama negativních komentářů, žádné děkovné. Ale to se moc neděje. V tomhle směru já bych byla vděčná, kdyby mi někdo napsal "jsi ošklivá, příšerně píšeš". Mohla bych se hádat, rozvíjet ten názor. Protože když napíšu nějaký svůj názor, chci se dozvědět, jaký mají ostatní a nějak si to srovnat. Byla bych ráda, kdyby reagovali kontroverzně, protože já sama mám pocit, že píšu kontroverzně. Ale radši žádný komentář, než tisíce děkovných dopisů...

 

Na začátku jsi byla vždycky hodně kritická, stalo se Ti někdy, že by Ti to vyrobilo nějaký profesní problém?

No, vzhledem k tomu, že moje profesní cokoliv bylo na nule, tak ne. Ale teď už, jak jsem se dostala víc mezi ty lidi, tak se snažím psát mnohem víc objektivně a zapojovat autocenzuru. Myslím, že to na mém blogu jde i vidět.

 

Co baví Tebe na ostatních blozích?

Baví mě, když toho člověka znám osobně, srovnávat, jaký je ve skutečnosti. Ale celkově mě baví blogy, na kterých jde vidět, že ten autor přemýšlí. Nesleduju všechny české fashion blogy, protože jich každý den přibývá, ale je jich tak kolem stovky, které mi naskakují v novinkách. Už jsem se ale přistihla, že pokud je tam jenom fotka, už to ani nerozklikávám. Líbí se mi, když i lidi, kteří normálně dávají jenom fotky, někdy něco napíšou a má to hlavu i patu.

 

Takže tě baví spíš hledat to, co děláš ty, než fotky?

Ono, ty holky, které mají jen fotky, to mají snadné. Vyfotí je maminka, tatínek, někdo z rodiny umí s photoshopem a ačkoliv ta holka může být blbá jak tágo na ping pong, všichni jí to sežerou, protože má krásné fotky. Všichni óchají, áchají a jako co. A pak už může dávat klidně cizí fotky, ale všichni jsou pořád zvyklí, že ona je ta nejlepší...

 

Posunulo tě blogování dál v profesi stylistky?

Začala jsem nesnášet módu. 

 

Proč?

Já jsem si o módě napsala seminární práci, rozebrala jsem všechny artikly, cykly, jak to je, proč to tak je, v souvislosti se sociologií, je to jen věc, kterou si člověk dokazuje svůj sociální status. A pokud někdo bere jen módu, tak se ztrácí. Podle mě je důležitější, aby ten člověk byl rozpoznatelný, i když je nahý. Člověk potřebuje mít styl a pokud ho má, nepotřebuje módu, vždy si z toho vezme jen něco...

 

Takže odsuzuješ módní průmysl jako takový, jako manipulaci s lidma?

Já neříkám, že bych to odsuzovala. Je to prostě průmysl. Jako kdyby sis vzala výrobu kolejnic - můžeš odsoudit výrobu kolejnic? Potřebuješ je.

 

A nemáš pocit, že móda je i umění?

Tak jako všechno, co vytváříš, je umění. A může být dobré nebo špatné. Můžeš ho posuzovat estetikou, subjetivně, objektivně, v souvislosti s dobou. Takže módu určitě beru jako umění, ale když to člověk převede do oděvního umění ve spojení aktualitou a ukazováním toho sociálního statusu - zvlášť když si to ten člověk ani neuvědomí, že ho ukazuje - tak je to takové pozlátko. Pro mě je to hrozně legrační to sledovat. Často mě to pobaví, říkám si "Jó děvče, ty ani nevíš, co máš na sobě, od koho to je zkopírované, kdy to tady bylo předtím a neseš se tu jako pávice, i když já vím, že ty boty nestály čtyři tisíce, ale čtyři stovky a jsou tady z výprodeje. A ty si od těch bot odvozuješ svůj status..."

 

Proč zrovna v módě je problém řídit se reklamou? Vždyť ta tě ovlivňuje i při koupi jogurtu...

Člověk není nucen se tím řídit, můžeš se tím nezabývat. Je to takové nové náboženství, protože když něčemu věříš a nepřemýšlíš nad tím, tak je to to samé jako když by sis dřív kupovala sen o odpuštění - teď si kupuješ sen o úžasných botech...

 

Ale jak jsi říkala, funguje to i na okolí...

Jasně a pro toho, kdo to umí rozklíčovat, je to hrozná sranda. Třeba když jdeš na pracovní pohovor, zjistíš si, jak tam funguje firemní kultura, podle toho se oblečeš, chodíš tak pak třeba měsíc nebo ve zkušební době a potom se vrátíš ke svému. Nikdo tě nemůže vyhodit jen proto, že se najednou oblékáš jinak.

 

Myslíš, že by se lidi měli oblékat podle svojí přirozenosti? Neřekne to o tobě víc, než když si necháš šatník zkonzultovat odborníkem a hraješ divadlo?

Když se člověk obléká podle svojí přirozenosti, měl by si hlavně uvědomit, že vysílá tu svoji přirozenost. Samozřejmě, když jsi s tím spokojený a ostatním lidem to nevadí, tak ok. Ale pokud jsi někde zatlačený, tak je to problém...

 

A co mysliš, že je lepší v běžném životě, tak nějak lidsky příjemnější?

Každý má nějaké charisma, něco, co z něj vyzařuje a to nikdy úplně neskryješ. Ale na člověka působí i očekávání druhých lidí a ty na ně působíš tím oblečením. Já jsem třeba bordelář, nikdy nebudu vypadat naprosto dokonale, vždycky budu trošku rozcuchaná, trošku tohle. A když jsem sama ze sebe, obleču se sama za sebe, když potřebuju na někoho zapůsobit, tak si obleču vyžehlenou bílou košili, naleštěné boty. Ale už v tom momentě, kdy si je obuju, se trošku ušmudlají, košile se trošku skrčí. Takže tam pořád jsem, ale lidé věří svému úsudku a říkají si, že bílou košili přece nebude nosit někdo, kdo je nepořádný... A v každodenním životě budeš vždycky nosit to, co jsi ty, protože když ti někdo navleče něco, co nejsi ty, tak se v tom nebudeš cítit dobře.

 

Jak myslíš, že ty ve své každodenním outfitu působíš na lidi?

Já strašně moc doufám, že nenápadně. Doufám, že si mě lidi nevšímají, že můžu pozorovat. Tím, že mám oranžové vlasy, tak sice na mě lidi koukají, ale zase nosím vše šedé a splynu. A je mi tak dobře, já nepotřebuju být středem pozornosti.

 

Co pro tebe znamená být originál?

Myslím, že žádný člověk není úplně originál. Ale.. možná, že je to právě to charisma, to, podle čeho člověka poznáš, i když je nahý.

 

Tímto předáváme Olze štafetu, aby příští interview udělala ona s blogerkou jí blízkou, čímž startujeme nový rozhovorový seriál! Těšte se! Blog Olgy najdete na www.durduin.com

Sdílet na Facebooku