Nedávno jsme Vám v rozhovoru představili Olgu (durduin.com). Tím jsme započaly štafetu rozhovorů mezi blogery, Olga si vybrala za svou oběť modelku, stylistku a blogerku Loli Lo a pořádně ji vyzpovídala. Blog Loli najdete na http://requirespassion.blogspot.com/ .

 

Říká se, devatero řemesel, desátá bída, myslíš si, že tohle jde dělat všechno zároveň na té nejvyšší úrovni, nebo uvažuješ nad tím, že by sis musela něco vybrat?

Myslím, že se to nedá dělat všechno na nějaké opravdu top úrovni, ale v momentě, kdy žiješ v České republice, tak se to vyloženě nabízí, protože práce je tady relativně málo. To kombinování je takový, že vlastně i ten trh je tady malej a je tady méně lidí a všechno se propojuje. Takže mám blog, na blog dávám spoustu věcí o módě, a to je i moje práce ať už z té stylistické nebo modelkovské stránky. Je to o tom, že spoustu lidí, o kterých třeba píšu, znám z modelingu, a pak se z toho třeba vyvine i něco jako styling nebo blogová spolupráce.

Muže máš v NY, v NY máš v podstatě podepsanou smlouvu, chtěla bys odjet, nebo si říkáš, že teď tady máš tolik práce, že tě to už tak neláká…?

Do NY jsem chtěla už před lety. Vyzní to jako hrozné klišé, ale prostě já energii toho města fakt miluju. Mám tam pocit, že něco dělám a tady něco dokážu. Což je samozřejmě blbost, protože těch lidí, co chtějí něco dokázat, je tam deset milionů, a já vím, že kdybych zůstala tady v Praze, tak bych se někam vypracovala, ať už jako stylistka, bloggerka, mnohem rychleji. Už teď si uvědomuju, co mi zpřístupnilo, že bloguju, že dělám styling, že tady mám už přece jenom ty kontakty. Samozřejmě, v momentě kdy se odstěhuješ do města, jako je NY, tak nebudeš nikdo, nemáš nic, nikoho neznáš a začínáš od nuly. Ale já si říkám, že mi to za to stojí. Že bych si to vyčítala, kdybych tam nejela. Teď čekám na pracovní povolení s tím, že to prostě musí vyjít, a když to nevyjde, tak prostě odletím na tři roky a pak se uvidí. 

Takže, za rok se můžeme těšit na blogy z NY?

Doufám, že i dřív 

Sama většinou nosíš oblečení od návrhářů, stran tvého šatníku, srovnatelná je snad jenom Sandra Leopardová. Myslíš si, že je třeba proto, aby se člověk dobře oblíkal, do toho investovat dost peněz? Nebo že to je jednodušší, když máš ty peníze, se dobře obléknout?

V momentě, kdy ty peníze nemám, tak si radši opravdu našetřím na tu jednu dražší věc. Já to třeba vidím na svých kamarádkách, které si jsou schopný koupit každej třetí den náušnice támhle, tričko tady. Jasně, to jsou cenový položky malinkatý, ale když si to pak spočítá, tak si vlastně za ty peníze mohla koupit třeba ten náramek od Givenchy taky. Vlastně za ten měsíc utratí třeba stejný peníze jako já, akorát že já si koupím třeba jednu nebo dvě věci, kdežto ony si jich koupí dvacet. Jsem prostě takový ten člověk, který hrozně rád mixuje laciný zajímavý věci. Baví mě nosit úžasný boty, na boty mám asi úchylku, že opravdu potřebuju mít takový ty drahý, takový ten originál. A asi ještě na kabelky. A zbytek… mám šaty, který jsou hodně drahý, ale zároveň v běžným životě spíš nosím věci, které jsou ze Zary, z HM, prostě z těch typických obchoďáků, jako každá druhá holka. A myslím si, že je to bohužel pořád i v těhletěch obchodech hlavně o tom, co si tam vybereš. Že spousta lidí nosí stejný značky, co mám já, ale mám pocit, že nosej nějaký věci z vietnamský tržnice. Jako, je tam prostě spousta věcí, který musíš opravdu vyprofilovat. A teď to nemyslím nijak zle, ale logicky, když je řetězec, který je konfekční, takže je prostě pro masy, je pro lidi, co musej pracovat v bance, je pro lidi, co dělaj pokladní a každej musí mít nějaký oblečení, co je pohodlný. A já zastávám takový ten názor, že většinou to, co je hodně pohodlný, tak není moc hezký Což je blbý, ale prostě je to tak, mě to tak přijde, že občas musíš trpět

Je něco, co by sis na sebe nikdy nevzala?

No, já jsem dlouho tvrdila, že bych si na sebe nikdy nevzala jumpsuit (overal), ale to už jsem porušila, když jsem si v NY koupila slevněnej asi za pět dolarů Ale jediná věc, co bych si na sebe nikdy nevzala, jsou vyloženě romantické nabírané šatičky. Vypadám v tom jako bonbón, ale jako hodně špatnej bonbón. Takže to bych si asi dobrovolně nevzala.

Je něco , co nenávidíš na ostatních lidech?

Jo, spoustu věcí Nesnáším Crocsy. Úplně, prostě mám na to averzi. Pokud v tom někdo chodí doma, tak pro mě za mě, nebo když má někdo baráček na pláži a chodí v Croksech na pláž. Vadí mi, když to někdo nosí po městě, „je léto, já si vezmu Crocsy, holahola, je to bezvadná obuv, městská, žejo“. A nesnáším, že Češi nosí outdoorové oblečení do města. Nejbližší hory od Prahy jsou dvě hodiny autem, tady ta sjezdovka fakt není, tak si prostě oblečte nějaký normální svrchník, který nebude vypadat, jakože jste právě dolyžovali.

Proč myslíš, že to ti lidi nosí?

Koupí novou bundu, do ní investují peníze a říkají si, „vždyť to je nová, pěkná bunda, tak na co bych ji nenosil, žejo“, takový to „all in one“. Půjdou v tom do banky, do kostela, na nákupy, do kina...v nejhorších případech i do divadla, což už mě úplně omývá, no a vlastně v tom můžou i lyžovat, tak, jako no, nekup to :)).

Ale je to praktické, ne?

To jsou přesně věci, které já nenávidím, když mi někdo řekne. Když se třeba zeptám v kabince přítele: „Tak co, jak to vypadá?“ a on na to: „Hm, dobrý, ale není to moc praktický.“ To se vždycky rozzuřím na nejvyšší možnou míru. Já nechci slyšet, že to není pohodlný a nechci slyšet, že to není praktický. Já si myslím, že to občas přežiješ, že to není praktický, když to vypadá dobře.

Takže když tě tlačí boty a dělá se ti puchýř, vezmeš si jiné, aby se ti další puchýř udělal jinde?

Přesně :-D Akorát že mě tlačí úplně všechny boty, včetně tenisek a flip-flopů. Já si pak říkám, vždyť je to jedno, jestli mám jeden nebo tři puchýře.

Máš nějakou profesní deformaci? Třeba když jdeš po ulici?

Ha, naposledy jsem měla takovou deformaci, když jsem nakupovala v OC Chodov. Proti mně šel poměrně hezky (co se fyzična týká) vypadající pár, ale ten kluk měl na sobě takový ty plavky, co se tváří jako bermudy, takže člověk by si to mohl splést, ale ten materiál je jasně plavkovej a má takový ten potisk „ala Havaj“. A já jsem šla, a měla jsem na sobě takový ty moje potrhaný legíny, který jsem, podotýkám, koupila už roztrhaný. Koukala jsem na něj a říkala si: „Ježismárja, to tady za chvíli budeme chodit úplně nazí, ten člověk má na sobě plavky…“ A asi to vycítil, asi jsem mu nějak předala tu „negativní energii“, protože najednou slyším: „Slečnóó, sešijte si legínýý!“  Tak jo, mám deformaci.

Máš náběh na nějakou poruchu příjmu potravy?

Zažila jsem si období, kdy jsem byla moc hubená. Nevím jestli to byla přímo anorexie, nevím od jaké hranice je anorexie, ale…

Podle mě je porucha to, když si připadáš špatně ve svém vlastním těle a cokoli proti tomu pocitu podnikneš, to ještě zhorší. Bylo období, kdy jsem za den snědla jedno jablko, a to ne že jsem měla jeden takový den, ale prostě jsem měla období, kdy jsem byla moc hubená a přitom si připadala tlustá. Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi to tak nějak razantně vysvětlili. Nějak jsem to prostě přechodila, aniž bych se musela někde léčit. Nicméně to bylo dávno před tím, než jsem začala pracovat jako modelka. Určitě v tom sehrálo roli, že mám od přírody ty boky a nic s nima neudělám, prostě nemůžu se vykostit, uřezat, nemůžu se nějaký způsobem vycucnout :)).

Máš v sobě takový ten pocit „už nesmím, abych neztloustla“ ?

Asi úplně nemám, protože já jsem hroznej extrémista. Já si hrozně ráda věci užívám. A to se týká všeho. Takže já jsem prostě schopná jet někam na dovolenou a když prostě vím, že je to o tom, že tam budeš jíst něco, co už nikdy jíst nebudeš, tak si to klidně dám. No a potom to doháním sportem:) Když mám chuť na čokoládu tak jsem schopná si klidně dát nějaký kus dortu v kavárně a říkám si, hmm, to bylo dobrý. A nemám pocit, že bych se měla pověsit za to, že jsem se takhle odvázala :)

Myslíš si, že se mladé modelky můžou tady na tyhle situace připravit? Když by jim místo kurzu „jak správně chodit“ bylo v agentuře řečeno, jak zvládnout odmítnutí?

Jako stylistka mám zkušenost asi takovou: holka přijde na fototest a má jasnou představu: “Já tam přijdu, oni mi udělají krásné vlasy, krásnej make-up, dají mi nějaký krásný šaty, uděláme cvak, cvak, a jdeme domů. Budou z toho nádherné fotky, typu Gisele Bundchen pro Vogue US.“ A to je 90% těch začínajících modelek, co si tohle myslí. Vůbec! Takhle to není. Měl by jim někdo vysvětlit, že to je práce, že to je o tom že musíš skákat, házet vlasama třeba dvě hodiny, že to focení může trvat osm hodin. Kolikrát jsem si zažila, že někdo už po půl hodině uvadá jako květinka :). Přijdou, haha, pózujou a po půl hodině, hm… A úplně vidíš jak už ztrácejí to soustředění a nemají tu energii, a to si myslím, je něco, co by agentury určitě měly těm holkám zdůraznit a nějak jim to vysvětlit. Není to vždy takové glamourous, jak si většina lidí myslí, je to o tom, že se musíš opravdu snažit, jinak tam ty hezké fotky nebudou.

Myslíš si, že je dobré, začínat s modelingem už v těch čtrnácti? Nebo je lepší už mít nějaké životní zkušenosti, být dospělý člověk?

Já bych řekla, že je to tak půl na půl. Všechno má svý výhody, jsou klienti, kteří chtějí ty mladé holky. Na molo se opravdu berou holčiny mladý kvůli tomu, že to tělo vypadá jinak. Když je ti 24, tak prostě vypadáš jinak než holka, které je 14. Ty můžeš mít stejné míry, ale nikdy to tělo už není stejné. To tak prostě je daný. Takže logicky, vždycky ti klienti budou, který tohle chtějí, ale naštěstí pro mě, a pro další, které nejsou nejmladší  , je spousta klientů, kteří chtějí někoho, v kom se potencionální klientka může aspoň trošku vidět a ne někoho, kdo je z jejich pohledu prostě dítě. Někdo, komu by mohla dělat maminku nebo babičku .. asi těžko potom bude kupovat krém na vrásky, když té, co dělá reklamu, je nějakých patnáct. To asi není moc důvěryhodné.

Myslíš si, že ti modeling pomohl při stylingu?

Určitě. Pomohl, že jsem viděla jiný lidi při práci. Protože občas to byli lidi, kteří pro mě jsou úplně Top. To je něco, co ti žádnej kurz nedá, to je něco, co je úplně jedinečný. A myslím si, že, já jsem se nikdy nesnažila někoho kopírovat, to ne, ale jednu věc jsem se naučila a párkrát mi to i lidi tady v Čechách řekli. Že je na mě vidět, že cestuju, že mám přístup k jiným věcem, že prostě mám jiný styl než mají stylisti, kteří tady pracujou. Což nemyslím nijak zle, ale logicky, když tady už třeba deset let děláš, tak sice vidíš ty přehlídky a ty trendy na nějakých blozích a webových stránkách, ale když já víceméně půl roku strávím někde na ulici v NY, v Londýně, v Miláně, plus ty měsíce strávím prací s nějakýma designérama, tak prostě ten cit máš někde úplně jinde. Máš to jinak. Já jsem takovej ten člověk, kterej na to nemá žádný vzdělání. Jsem třeba schopná vzít sukni a použít ji jako top a vůbec to neřeším nebo nemám vůbec žádný konvence, a že nějaký materiál by se neměl používat s nějakým materiálem, taky neřeším. Dělám to hrozně podle citu a podle toho, co podle mě vypadá dobře. Člověk by to měl dělat tak, jako to cítí.

Co je originál?

Otázkou je, jestli originál ještě existuje. Dá se vyfotit něco, co tu ještě nebylo? Nedá. Myslím, že u člověka je to o tom, jestli máš určitý přístup k novým věcem. Tím nemyslím DIY, spíše jestli ty věci umíš kombinovat tak, že když ti dá někdo něco, co je pro tebe cizí a je to jeho volba, jestli jseš schopná pořád to oblíknout na sebe a dát tam kus sebe. To je podle mě originál, když tam člověk dokáže dát nějakou tu svoji linku, tu svoji myšlenku, něco co je jakoby jeho.

Sdílet na Facebooku